Realita, které jsem odmítal uvěřit
11. 5. 2010
Realita, které jsem odmítal uvěřit.
Dovolte mi, abych vám ve zkratce popsal, jak jsem změnil svůj těžký život s roztroušenou sklerózou. Příhody, které se vám mohou zdát jako bezvýznamné a zbytečné, ale v mém nedůležitém životě v běhu času měly obrovský význam.
Ve třiceti třech letech mi lékaři díky mým pohybovým obtížím, s kterými jsem je navštěvoval čím dál častěji, diagnostikovali nemoc, které jsem se dle vyprávění jiných moc bál. Bohužel jsem si ani v nejhorším snu nedokázal představit, že bych její krutost mohl zažít. Vždyť tehdy jsem byl normálně se pohybující chlap, který se někdy jen malounko zamotal. Jakákoli nadbytečná chůze byla pro mne tehdy sice zbytečná a já se ji vyhýbal. Snad proto jsem se smíchem odpovídal na útrpné otázky všech, kteří mne chtěli litovat.
S hůlkou jsem začal chodit spíš jen z frajeřiny. Časem se však z hezkého doplňku stal pomocník, kterého nahradily Francouzské hole. V roce 2005, jsem definitivně usedl na vozík a v čtyřiceti pěti letech jsem přišel o poslední radost z volnosti, kterou pro mne představovalo řízení mého auta s automatickou převodovkou. Přišel jsem definitivně o vše. Rodina, spokojený život, zaměstnání, které mne naplňovalo pocitem smysluplnosti, vlastně všechno jsem musel odevzdat. V neposlední řadě moje představa plánů do budoucnosti byla najednou nesmyslná. Moje perspektiva byla jediná a jmenovala se stáří s roztroušenou sklerózou. Kdy a jak umřu, byla stále víc, moje nejčastější myšlenka.
V květnu 2009, jsem už na invalidním vozíku jel na třemošnické náměstí, aby mi kamarád Karel s mou kamerou natočil nějaké záběry z programu, který tam toho dne probíhal. Nemohl jsem chodit a jezdil jsem na elektrickém vozíku, ale práce na počítači, byla jedna z mála činností, kterou mi nemoc nevzala.
Druhý týden se mi mobilem ozvala paní, která tvrdila, že na konci jednoho záběru je zachycena jako nevěsta a protože má malé potíže se záznamem z pro ni slavnostního dne, tyto moje záběry ráda ode mne koupí. Hned jsem jí řekl, že o prodeji nemůže být řeč, ale rád ji osobně poznám a CD se záznamem všeho co Karel ten den natočil, ji daruji. Domluvili jsme se na schůzce, příští den. Tak jsem poznal pani Hedviku, která mi druhý den u mne, vyprávěla její příběh, který i ji změnil myšlení a pohled na život. Po naší rozmluvě mi nabídla schůzku s rodiči jejího manžela, kteří by mi dle jejích poznatků, možná uměli pomoci.
Nevěřil jsem tomu, že někdo můj zdravotní stav může změnit a už vůbec ne tomu, že mi mohou pomoci právě oni. Ale neexistoval ani důvod proč bych jejich radám nevěřil. Vše okolo mé záchrany, mi tehdy přišlo moc jednoduché a lehké, jenže dle mých úvah, už jsem neměl co ztratit. A také proto jsem bral návštěvu „dalších“ terapeutů spíš jako pohled jiných, kteří mi slíbí moc, ale ve finále zůstane jen u slibů. Můj stav mě nadále jistě odsuzoval k pomalému umírání. Očekávaný den nastal a návštěva mých terapeutů se blížila. Vůbec jsem netušil, že tahle návštěva změní můj stav, myšlení a vlastně vše v mém životě.
Pán i paní na mne hned od začátku působili dojmem velice chytrých lidí, kteří vědí, co chtějí a kteří mi opravdu mohou pomoci. Po mém krátkém popsání skutečného zdravotního stavu, který si oni zjišťovali důkladnou prohlídkou mé oční duhovky pomocí lupy, jsem si připadal jako ve snu, vždyť oni mluvili o příčinách mé nemoci jako o překonatelných problémech. Snad také proto Jejich následné otázky při naší debatě se mi tehdy zdály dost zbytečné, ale jak jsem později poznal, byli pro moji budoucí léčbu dost podstatné. Díky získaným informacím si o mě asi utvořili obraz toho, co mi schází a čemu se v mojí léčbě musíme věnovat nejdříve. Vím, že mne upoutali jejich řeči, které mi sice slibovali moc, ale hned na začátků mne upozornili, že musím chtít hlavně i já, jinak nezmůžou ani oni nic. Souhlasil jsem a vím, že se mi to zdálo úplně samozřejmé. S tím, že se do večera ozvou s mojí diagnózou a odjeli. Tehdy jsem si říkal,možná další samozvaní léčitelé, ale opak byl pravdou. Večer opravdu přijeli a podle jejích doporučení jsem se začal řídit všemi radami. Změny mého stavu na sebe opravdu nedali dlouho čekat a já ty změny už po pár dnech cítil. Nejsem ten typ, který chválí někoho jen tak. Jejich snažení mi opravdu zachránilo život. Vždyť ještě před půl rokem, se ke mne všichni chovali tak jako, že toho před sebou už mnoho nemám. A pomyslnou hůl už nade mnou zlomili dávno úplně všichni. Člověk bez perspektivy, který se nebyl už sám ani svléknout před spánkem a pro přesednutí z vozíku na lůžko potřeboval pomoc druhého. A najednou začínal nový život. Vše co jsem jako zdravý bral zcela samozřejmě, mi teď přišlo jako zázrak, který mohu zažít. Vím, moje vyprávění zní jako obyčejná reklama, ale z už téměř mrtvého a nepohyblivého chlapa navzdory realitě a všem předpovědím, hlavně díky novým terapeutům se ze mne začal stávat opět muž s budoucností. A to byla realita, které jsem už odmítal věřit. Cítím se krásně a já jsem dostal novou možnost žít. Kdo se chce dozvědět víc, přečtěte si moje webové stránky www.nemocny.unas.cz . Pak určitě pochopí i zdravý člověk, co jakkoli nemocný člověk prožívá. A co pro něj znamená užitečná pomoc. Vždyť nejen chtít pomoci je potřeba, ale také vědět jak pomoci je moc důležité.
Každá návštěva mých zachránců, znamená pro mě nejen dozvědět se mnoho o tělesné schránce a psychice člověka, ale mnoho jejich rad mi pomáhá trochu pochopit smysl života. Navíc jsem poznal lidi, s kterými si mám stále co povídat, ale jejich pomoc mi opravdu pomáhá.
Z M Ě N Y.
- ruce dříve -
Pravá po sedmi letech ztrácela postupně citlivost, po deseti letech se pohyb omezil na minimum. Třináctým rokem se z pravé ruky stává kus masa s kostmi, do které nemohu nic vzít nejen proto, že neovládám prsty, hlavně proto, že v ní nic neudržím a neunesu.
Levá v pořádku, ale musí zvládat práci za obě, což mnohokrát neumí.
Rozdíl mezi pravou a levou 90%
- ruce dnes -
Pravá mnohem větší síla, daleko větší hybnost. Citlivost prstů o 50% lepší.
Levá toho musí zvládat mnohem méně za pravou.
- nohy dříve -
Pravá noha do pátého roku nemoci v pořádku, potom svalstvo sláblo a právě díky ní chůze a pohyb vůbec, čím dál těší. Nejprve jedna hůlka poté francouské hole a následně vozík.
Levá noha nejprve sama nezvládá oporu těla a až na vozíku přebírá slabot od pravé nohy.
Obě jsou strašně těžké, často se zavodňují a jsou neskutečně citlivé. Třeba se jen při doteku látky kalhot se neovladatelně rozechvějí a následně s nimi nedokážou pohybovat, kam chci já. Třeba při přemísťování z vozíku na postel se nohy narovnají jen díky kostem nohou, které se opřou o sebe. Pedikúra je boj. Při každém doteku nohy reaguji, jako by měla nerv na vrchu.
- nohy nyní -
Pravá se stává oporou těla a svaly dokážou přenést nohu, kam chci já.
Levá pomáhá pravé a já dokážu pohyb nohou koordinovat.
Obě jsou mnohem lehčí a ovladatelnější. (Dnes třeba dokážu nohou na posteli přemístit přikrývku těla.) Nejsou už tak citlivé na dotek. Třes se hodně zmírnil. Unesou pohodlně celé tělo, jen se znovu musím učit držet rovnováhu a stabilitu.
- hlava a mozek dříve -
Flegmatický k problémům, které se netýkali mého podnikání. V osobním životě jsem si myslel, že všichni potřebují pomoci a na mě tedy leží řešení všech jejich problémů. Věděl jsem, že jsem nemocný. Bohužel jsem netušil, že nemoc se týká právě mě.
- hlava a mozek dnes -
Moje vidění všeho dění okolo mne, jsem viděl podrobněji. Maličkosti, které jsem dříve přehlížel, náhle měly úplně jiný význam. Je fakt, že pohled na mnoho věcí v životě se změnil.
- oblékání před začátkem léčby -
Díky stále menší pohyblivosti bylo třeba svlékání a oblékání jeden z problémů, které už jsem nezvládal. Díky tomu, každé oblečení a obutí jsem sám nezvládal a proto jsem byl odkázán na pomoc druhých. Také přesunout se z vozíku na postel, začínal být pro mne obrovský problém.
- oblékání dnes -
Svléknu se večer sám, dnes začínám chodit v chodítku. Nohy mají cit, oblečení ponožek a trenek nebo kalhot, není problém. Připadá mi, že jsem v celém těle měl obnažené nervy a dnes se mi tyhle nervy obalují.
- hygiena dříve -
Dříve jsem na tom byl tak, že do sprchového koutu už jsem nemohl dojít ani s oporou pečovatelky. S odpuštěním i umytí nejen choulostivých míst svého těla, byl pro mě problém. Nohy se bez pomoci pečovatelky nehnuly ani o milimetr. Bohužel ani já jsem bez pomoci druhého nebyl schopen hnout.
- hygiena dnes -
Vše probíhá s oporou, ale moje tělo je u toho. Nohy se hýbou jen díky mojí mocí.
Určitě postup k lepšímu co se týče mého zdravotního stavu se bude stále měnit, ale vždy musím chtít hlavně já, jinak snažení změnit vše v mém žití je zbytečné.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář