Problémy prevence
22. 2. 2010
Problémy prevence
Člověk je od pradávna tvor líný, hledí si práci zjednodušit a námahu snížit na minimum, což je logické. Avšak některé činnosti z „hloubi duše“ nemá rád.
Například starat se o své zdraví dřív, než přijde nemoc. Je to tzv. syndrom prvorepublikového hasiče. Hasil, až když hořelo.
Kdyby člověk věděl, že to, co nemá rád, se obrací vlastně proti němu a že to vůbec není z hloubi duše, protože ona je nadmíru moudrá - jenom jí dát šanci - ale je to v egu, pak by možná jednal jinak.
Nejsmutnější je pohled na člověka, který neví, kdo a co je a kam kráčí.
Quo vadis domine?
Při výzkumu prevence před zmíněnými sedmi lety jsme se v jeho různých stádiích dostávali i k jiným odborným materiálům, mezi jinými ke knize slavného amerického lékaře Dr. Waltera M.Bortze II s názvem „Zdravě a úspěšně až do přirozené stovky“.
Jeho ohromující zkušenosti a praxe, kterou získal nejenom jako lékař, ale i ve světově známých laboratořích, nás na jedné straně upoutaly především hřejivou a upřímnou lidskou pravdou, tedy přívětivým přístupem k člověku, a na straně druhé přísným napomínáním před snahou působit na sebe vědomě destruktivně.
Dovolili jsme si z této knížky vybrat některé statě z kapitoly o prevenci, protože lépe bychom to určitě nesvedli vyjádřit. Tyto postřehy a výzkumy jsou hodné odborníka s velkým „O“.
Výše uvedený citát je jakoby krédem Dr. Bortze a jeho přístupu k prevenci. Poetický, ale rigorózní.
Uvažuje o tom, proč jsou lidé neschopni ukončit vědomě ty činnosti, o kterých často vědí, že jim jejich nemoci způsobují.
Hledá vysvětlení v logickém lékařském uvažování.
My však dobře víme, že všechny nemoci - disharmonie u člověka, tedy jejich příčiny a vznik mají především svůj duchovní rozměr a tkví spíše v myšlení a v konání. Pak jsou již vidět a cítit pouze následky či důsledky, jimiž se zabývá školní medicína.
Většina lidí prevenci, tedy péči o zdraví koná nárazově a často napodobuje jiné, kteří se systematicky o zdraví snaží starat.
Dr. Bortz vystihuje velice „trefně“ ve stati „Nadbytečná kapacita“ souvislosti při vědomém, avšak neuváženém rozhodování člověka o svém zdravotním potenciálu.
Máme dvě oči, dvě uši, dvě plíce, dvě ledviny a dvě varlata, nebo dva vaječníky.
Ve většině situací bychom klidně vystačili s jedním orgánem. Dokážeme dostatečně dobře vnímat jedním okem či uchem. Můžeme klidně běžet maratón s jednou plící. Můžeme vylučovat metabolické zplodiny jednou ledvinou. Mohli bychom přelidnit svět s jedním varletem či s jedním vaječníkem. Vtip je v tom, že můžeme začít se sto procenty plné kapacity a lehkomyslně se vzdát padesáti procent, aniž by byla funkce narušena. Můžeme přijít o dalších deset procent a pořád to ještě bude v pořádku. Dalších deset procent - to už jsme na třiceti procentech původní kapacity - a už si začneme všímat, že třeba nestačíme s dechem, nebo máme nějaký jiný problém. V tomto bodě se možná odhodláme vyhledat lékaře. Dalších deset procent - to už jsme na dvaceti procentech z původních sto - a jsme mrtví. Takže klinická kontaktní zóna, v níž pacient vyhledá pomoc, je kolem dvaceti až třiceti procent počátečního vybavení. Tento třicetiprocentní zbytek zřejmě aplikuje na všechny vitální funkce - a především na naše cévy. Když je polovina artérie uzavřena jako hadice na zalévání, je průchodnost ještě dostatečná. Teprve když je uzavřená ze sedmdesáti či osmdesáti procent, objeví se symptomy. Než dojde na návštěvu lékaře, je sedmdesát procent kapacity ztraceno a pacienta dělí jen pár procent od hrobníkovy lopaty.
Člověku chybí informace, které se mu „nechce“ nastudovat a pak respektovat. Cítí to jako nepříjemný zásah do svévolného jednání a konání.
Čeká na důkaz a tím je nemoc. Pak začne jako hasič likvidovat „požár“, ale za pomoci někoho jiného a sám se jako zakladatel požáru nerad účastní jeho hašení. A když, tak velice neodborně a povrchně.
Nejsmutnějším konstatováním je, že jakmile se člověk cítí trochu lépe, je přesvědčený, že se již srovnal a opět ho „někdo“ v jeho uvažování manipuluje a pobízí do zaměstnání, do zábavy a do zakládání nových požárů. Lákají ho jiné hodnoty, než je „nepolapitelné zdraví“. Předsouvá hmotné zisky před nehmotné zdraví, aby si, když bude ještě jednou nemocný, mohl koupit „lepší“ a účinnější, i když dražší léky, a mohl se ještě rychleji „uzdravit“ a dál své zdraví utrácet.
O zdraví a o financích dr. Bortz uvedl ve své knize příhodu, kdy byl pozván na jednu ze svých početných přednášek.
V den, když jsem měl promluvit na předdůchodovém semináři společnosti Hill Brother, která obchoduje s kávou, jsem dorazil patřičně v předstihu, pět minut před začátkem, a potichu jsem se usadil v poslední řadě. Za řečnickým pultem byl zrovna v nejlepším hyperkinetický finanční kouzelník, zuřivě čmárající na tabuli různá investiční schémata. Odložené důchody, investiční trusty, penzijní schémata, byl jsem zahlcen fakty, ale publikum ho horečně sledovalo. Po každé nové řadě následoval sbor vykřičníků. Čas plánovaný na mou přednášku nadešel, ale řečník hovořil se stále větším zápalem, lépe a více, více a lépe.
Mám solidní pojistky, hned tak se nepřepálí. Zatímco ten výrobce deště fascinoval a podchycoval posluchače, mé počáteční mírné rozladění se měnilo v podráždění. Nervózně jsem poposedával, zatímco ten člověk mařil můj čas. Nakonec ho pořadatel kurzu přerušil a vystrkal ho za velkého jásotu od řečnického pultu.
Má netrpělivost překypěla:
„Drazí lidičkové, dovolte mi, abych vám řekl pár prostých slov - dobře vím, jak vás fascinují finance. Jistě upoutávají váš zájem. S tím, jak stárnete, můžete klidně pustit z hlavy, kolik peněz máte v bance, jak důmyslný a podrobný důchodový plán máte, jak úžasný máte smysl pro finanční zajištění, protože sebelepší plány a nejlepší světoví finančníci vám můžou být lhostejní, když nejste na konci života zdraví. Zdraví je vždycky důležitější než bohatství. Vzpomínám si, že kdosi poznamenal: „To si do hrobu nevezmete“.
Touto spontánní reakcí na zkrácení mé přednášky se mi podařilo obrátit pozornost posluchačů k tématu zdraví. Finanční kouzelník mi posloužil mnohem lépe, než kdybych si napsal scénář.
Starat se o svou přítomnost nevyžaduje takové investice. Zdraví nevyžaduje ani abychom změnili své chyby ani abychom zapřeli svou duši. Je to vlastně úplně stejné, jako zacházení s bankovním účtem. Když máte na účtu 150 tisíc dolarů, můžete utrácet a mít se dobře - jachty, limuzíny, vysoce rizikový životní styl. Máte-li v bance jen dolar padesát, měli byste si dávat pozor, jak vysoký šek vypisujete. Bezprostředním problémem ovšem je, že všichni dobře víme, kolik máme v bance, ale pokud jde o odhad, kolik máme na účtu zdraví, zřejmě se domníváme, že je to starost někoho jiného.
Ve čtyřverší citátu O.W.Holmese je verš: „Střežit je lepší, nežli léčit“ pro problematiku prevence klíčový. A přesto většina lidí není schopna se vzdát neřestí, které je vnitřně, ale i navenek hyzdí.
Někdo moudrý napsal, že krása mladého člověka je zásluha přírody a krása ve stáří je zásluha člověka samotného.
Věřte nebo ne, ale stáří si člověk sám „přivolává“, urychluje a předčasnou smrtí ukončí. Tento akt nelze na někoho svalovat.
Člověk podle výzkumů pětkrát více a rychleji stárne, než na co je uzpůsobený jeho organismus. Pětkrát více se vědomě destruuje, plnění svého poslání si znemožňuje a ukrajuje si ze svého života.
Naše úvaha o lidských neřestech z knihy Nemoci v souvislostech a jejich příčiny tento problém přibližuje a následná úvaha dr. Bortze potvrzuje.
Lidé velmi často dělají něco, o čem vědí, že si tím přímo přivodí nemoc, ale nemají tolik odvahy uvěřit, že by se to mohlo stát právě jim, a proto čekají na reálný důkaz. A když důkaz přichází, zhrozí se a říkají: „Proč právě já“?
Tato situace se dá vysvětlit tím, že vnitřní manipulátor, jenž člověka přivede na sráz, pod kterým je nepřekonatelná propast, natolik ovlivní jeho mozek - ego, které mu jako součást vědomí „tvrdí“, že všechno je dobré a všechno se spraví, až se člověk rozhodne, že skočí. Manipulátor se lekne a v tu chvíli, když člověk přijde na to, že je vše jinak, jakoby zapudil onoho vnitřního manipulátora a destruktora. „Osvobodí“ se od něj alespoň na určité období a chce vše napravit.
Určitou dobu je v „pohodě“, ale pak opět lítostí, hněvem, závistí nebo jinou sebedestrukcí pustí do svého energetického systému stejného manipulátora a vše se opakuje.
O vztahu k sobě samému a o možnosti prodloužení si života především tím, že si ho nebudeme vědomě zkracovat, hovoří ve své upomínce i Dr. Bortz.
Absolutní pohrdání vlastním zdravím, tak běžné u mnoha lidí, mě nepřestává udivovat. Vzpomínám si, že když jsem byl ve druhém ročníku medicíny, demonstrovali nám na přednášce šedesátiletého pacienta, který doslova bydlel ve Philadelphské všeobecné nemocnici. Amputovali mu všech deset prstů kvůli Burgerově nemoci, což je stav charakteristický prudkým stažením a uzavřením drobných artérií v končetinách, přesto stále potahoval z cigarety, kterou držel mezi prvními dvěma články prstů. Internisté často vídají pacienty s pokročilou emfysemou (rozedmou plic), kteří se zoufale dusí, a přece kouří. Všichni se snažíme najít přirovnání, jimiž bychom těmto tragickým případům popsali, co provádějí sami sobě - řítí se v autě kolem blikajících červených světel přes nechráněný železniční přejezd, nebo plavou s pytlem golfových holí na zádech.
Smrt čeká za dveřmi.
Imunita se nevztahuje na sebedestrukci. Někteří lidé si zřejmě myslí, že mohou projít krupobitím střel, plavit se mezi torpédy, nebo procházet minovými poli, sjíždět na lyžích po stěnách mrakodrapů, a přesto dopadnout zase na nohy bez jediného škrábnutí. A pokud se přitom trochu potlučou, to nic, vždyť je doktoři zase dají dohromady. Procházet se zavázanýma očima po římse v desátém patře se vám může jednou nebo dvakrát podařit, ale pokud chcete přežít, nedělejte si z toho zvyk. Může dojít i na vás, nejen na jiné lidi, a také že dojde. Čísla nelžou.
Lidé si myslí, že každá nemoc je buď léčitelná, nebo se dá nějak vyřešit či obejít. Dokud sami neonemocní.
Omyl je v tom, že celá současná medicína je postavená na nemocích, ale zdraví jí uniká. Nemoc se nedá vyléčit ani skalpelem, ani léky. Je to vždy pouze zákrok jednak proti Vesmírným zákonům a jednak proti nemoci jako proti výstraze, že může být ještě hůř. Ale když se nemoc, jak říkají lékaři anebo rádoby „vyléčení“ pacienti, „podaří zlikvidovat“, tak to znamená, že skutečné chorobě byla pouze „uříznutá ruka“, která držela v sevření například pacientovo srdce. Ale druhá ruka se již chystá, dejme tomu, na játra, což zatím nikdo neví.
Nemoc dělí člověka na zhoubné buňky a na buňky zdravé. Zdraví znamená nenarušenost a jednotu. Nemoc znamená rozpor mezi duší a tělem.
Rozpor mezi iluzí a realitou. Rozpor mezi chutí a potřebou, mezi představou a skutečností.
Nemoc je ve své podstatě signál k řešení ještě větší nemoci. A bolest je znamením vnitřní disharmonie. Nemoc není tedy zlo, ale cesta jak se dostat ke zdraví. Je to cesta, jak se v rozpolcenosti stát jednotou duše a těla v objetí pozitivní energie jako třetího rozměru člověka.
Může to vědět pouze skvělý irisdiagnostik anebo psychoanalytik, či psychotronik, který umí v rámci preventivní prohlídky zachytit disharmonii, když je ještě méně než na deset procent aktivní.
Omyl v přesvědčování, že medicína dokáže zázračně vyléčit většinu nemocí a že její směřování je pouze proti nemocem, popisuje Dr. Bortz v další stati své knihy „Zaměřeno na léčbu“.
Dokonalou ukázkou tohoto fenoménu je Norman Shumway, můj význačný kolega na Stanfordské lékařské fakultě. Dr. Shumway možná transplantoval víc lidských srdcí než všichni ostatní chirurgové na celém světě dohromady.
Je to obrovský výkon - skutečně pozoruhodný - a zaslouží si všechen profesionální obdiv a aplaus univerzitních kruhů, jichž se dr.Shumwayovi dostalo. 60 lidí ročně dnes ve Stanfordu dostává nové srdce. Naše noviny pravidelně otiskují historie podobné třeba příběhu Joea Glosa, hasiče z Worcesteru v Massachussettsu, který se vydal za Dr. Shumwayem. Joe měl srdce na dranc - dejme tomu poškozené dlouhodobým silným kouřením - a zachránilo ho zdravé srdce ušlechtilého motocyklisty, který si nedal vymluvit, že narazí hlavou do telefonního sloupu. Cena - finanční, emoční a společenská - transplantovaného srdce je obrovská. Život po transplantaci je vyplněn léky, návštěvami u lékaře a megaúzkostí. Když Joe vydrží po transplantaci naživu pět let, bude to považováno za pěkný úspěch a bude patřit do kategorie „přežívajících pět let“. Zatím existuje jen jeden pacient, který „přežil“ dvacet let. V porovnaní s tím člověk, který přestane kouřit, okamžitě získá osm let života. A nestojí to nic - žádné peníze, žádné emoce, žádné problémy. Kvalita života kuřáka, který přestane kouřit, nebo alkoholika, který přestane pít, je nepoměrně lepší než předtím. Představuje příkrý kontrast k „medicínou zkažené“ existenci pacienta po transplantaci. Ale kam se poděly novinové titulky? Kde je sláva a uznání?
Kdyby člověk věděl, z čeho se zdraví „skládá“, co je nutné respektovat, aby zdravý dlouhodobě byl, tak by se mu lépe hledalo řešení při vznikajících disharmoniích.
Z jednoho úhlu pohledu je to velice jednoduché, protože existuje třináct základních pilířů zdraví:
1. Voda před jídlem – min. 2-3 dcl a pak v 10,00 a v 15,00 hod.
2. Užívat vyvážené a organismu prospěšné přírodní přípravky s adaptogenními a imunostimulvačníi účinky, vitamíny, minerály a stopovými prvky
3. Jíst 3x denně a nejíst další jídlo dřív než za 3 hod.(než se ukončí metabolismus předcházejícího jídla)
4. Respektovat momentální acidobazickou nerovnováhu (snížit přemíru kyselých a nebo zásaditých látek)
5. Používat olivové oleje pouze jako lék v době léčení zdravotního problému min. 5x za týden
6. Strava – přesný výběr, kombinace, úprava a čas konzumace v harmonii s acidobazickou rovnováhou (pestrost stravy)
7. Nejíst stejné jídlo dřív než za 3-4 dny (vyhnout se intoleranci)
8. Pohyb – pravidelnost a přesnost bez přetěžování a přeceňování se
9. Pravidelný spánek od 22,00 hod. do 04,00 hod. (co možná nejčastěji)
10. Nejíst v žádném případě potraviny,několikrát ohřívané, nesprávně skladované a s prošlou lhůtou trvanlivosti (jsou zdrojem parazitů)
11. Při jídle žaludek naplnit pouze do 2/3 – nepřejídat se
12. Dbát na pravidelnou hygienu a nedát šanci mykotoxínům a kvasinkám
13. Pravidelný odpočinek po jakémkoliv psychickém či fyzickém zatížení z důvodů doplnění přirozené energie
Z jiného úhlu pohledu je to respektování „něčeho“ ve svém nitru, o čem ještě člověk neví a což je často rozhodující problém, protože chybí ty správné informace.
Když o něčem nechcete vědět, když zásadní informace odmítáte, tak nemůžete podle toho řešit svůj problém. A tak nastupuje třetí úhel pohledu - rozhodnutí. Ale čí rozhodnutí?
Sebedestrukce se vžila tak hluboko mezi lidmi, že se stala zvykem, a dokonce tradicí. Lidé často nebezpečné činnosti, které jim evidentně poškozují organismus, považují za normální do té doby, než jim lékař anebo léčitel řekne, že právě ony jsou důvodem návštěvy v ordinaci.
Když se dozví člověk v nemocnici od dalších „spolubydlících“, že je to tak a ne jinak, pak se začne zabývat problémem často již neřešitelným.
Sebedestrukce se často projevuje jako sebetrýzeň, což v nitru vyvolává reakce, které se projevují jako znamení v podobě bolesti, či ekzémů, nebo zduřením například lymfatických uzlin apod. Sebedestruktivní člověk ve svém energetickém systému produkuje negativní energie, jež omezují činnosti pozitivních energií a zvyšují tvorbu adrenalinu v nadledvinkách, a až pak člověk hledá řešení.
Ptáte se proč?
Protože ve svém konkrétní situací omezeném uvažování nenachází přirozený způsob změny jednání a sáhne po uklidňujících chemických prostředcích - lecích, čímž sebedestrukci ještě umocňuje.
Jeho nitro mu velí:“Přestaň se likvidovat (kouřením, kofeinem, alkoholem, přejídáním, mlsáním apod.) neřestmi“, ale ego - mozek a převážně chutě ho nabádají pokračovat. Vždyť okolní manipulátoři, často jeho vzory to přece také dělají a nemoci nemají - tak uvažuje. „To je nespravedlivé“. A v tu chvíli se dostává do střetu protichůdných informací, čímž si vytváří stres jako dalšího negativního ovlivňovatele svého zdraví.
Nastupuje moderní medicína, která má své zásadní řešení: „Co nejde potlačit léky, to se musí vyříznout“. K tomu ke všemu je nutný arzenál různých chemikálií, na které lidské tělo nemá zpracovatelský mechanismus.
A nastupuje tzv. tebedestrukce, posvěcená zákony o zdraví lidu, alespoň tak je to navenek prezentováno.
Dr. Bortz má na tuto formu „léčení“ svůj názor, když tvrdí, že vždy, když dojde na lámání chleba, platební schopnost člověku zdraví nevrátí. Vyléčení si nelze vždy koupit.
Farmaceutický průmysl se rovněž živí vášní, která je produktem modelu prodejce - konzument. Američané každoročně vynaloží miliardy dolarů na léky na předpis, další miliardy utratí za volně prodejné léky a ještě další miliardy za aditiva, jako vitamíny, různé nápoje apod. Zdraví je pilulka. Bylo by to dost špatné, i kdyby tato posedlost vnějšími léčebnými prostředky byla neškodná, ale většina léků má nežádoucí vedlejší účinky.Ty samy o sobě stačí, aby měli lékaři stále dost práce a aby byly nemocnice plné. Ale to není na prášcích to nejhorší. Prášky představují nesprávný přístup k většině nemocí. Měly by být teprve posledním prostředkem, jakýmsi východiskem z nouze. Kdykoli vypisuji nějaký předpis (a píšu jich spousty), považuji to za neúspěch. Pacient a já jsme nebyli schopni pojednat problém jinak.
Prášky jen zalepí trhlinu, ale nespraví ji. Je třeba věnovat pozornost třem základním prvkům zdraví, to je prevence i léčba. Když napíšu předpis, ušetří mi to spoustu času. Když předepíšu magnesiové mléko na zácpu, nemusím se zabývat pacientovými dietetickými návyky, nemusím zjišťovat, jaký má denní rozvrh, kolik tekutin přijme atd. Ale toto zkratkové řešení není správné. Kdyby lékaři při vypisování receptu vždy pocítili záchvěv viny, jako se to stává mně za to, že nedokážu přistupovat k pacientovu organismu jednodušším a zdravějším způsobem, byli bychom na tom všichni mnohem lépe.
Obezita je nejčastějším příkladem tohoto problému. Nadbytečný tuk zatěžuje tělo i duši. Většina obézních pacientů o svou tloušťku nestojí.
Nadbytečné kalorie, které nabrali, se musí pracně shodit. Žádná snadná pomoc, jednoduchá cesta, okamžitá léčba, jakou slibuje tolik šarlatánů a podvodníků, neexistuje. A přece obézní pacienti neustále hledají pilulku na zhubnutí a utrácejí miliardy dolarů a život, který je ještě mnohem cennější.
Nespavost, diabetes, hypertenze, artritida a četné problémy s krevním oběhem včetně vysokého tlaku a vysoké hladiny cholesterolu jsou také zlatý důl pro obchodníky s léčbou - výrobce léků. Studie provedená na slavné Joslinově klinice v Bostonu ukázala, že problémem doslova všech pacientů s diabetes, kteří uvedli, že užívají vysoké dávky inzulínu (přes sto jednotek), nebyl mimořádně těžký případ diabetes, nýbrž nesprávná dieta.
Dokonce i velmi populární kniha - Delší život - přes všechny své obdivuhodné kvality je postavená na v zásadě nesprávném názoru, neboť zdůrazňuje přístup ke stáří založený na lécích. Podle jejích autorů není osvícený postoj ke stáří dán změnou orientace životních návyků a poznáním základních prvků zdravého způsobu života, nýbrž různými nápoji a korektivy zpomalujícími proces stárnutí. Megavitaminová a ortomolekulární medicína rovněž vychází z této nesprávné koncepce. Spasení a nesmrtelnost v pilulce.
Mé námitky nejsou nepodložené, protože mé studium medicíny mělo dobrý biochemický základ. Spolupracoval jsem s nejlepšími světovými biochemiky včetně jednoho laureáta Nobelovy ceny. Strávil jsme celá léta v biochemických laboratořích v Berkeley, Mnichově a Philadelphii a uveřejnil jsem mnoho článků v časopisech o biochemii, zásadně však odmítám názor, že největší zdravotní problémy naší doby - včetně stárnutí - se nám podaří zdolat nějakou chemikálií nebo práškem. Představte si plíce poničené emfysemou (rozedmou), či mozek zjizvený stopami po mrtvici, nebo seschlou zchřadlou nohu a pak zkuste vykouzlit pilulku, kterou bych mohl dát pacientovi a tak ho vyléčit.
Když do harmonizační poradny přicházejí klienti, ptáme se jich, jaké léky užívají. Často jsme zděšeni, že relativně mladí lidé mají až dvacet devět různých pilulek a kapslí.
Později zjistíme, že od několika lékařů, kteří nevědí o jiných kolegou předepsaných lécích.
Je jasné, že nemáme právo jim je vysadit, ale máme povinnost se jich zeptat, jestli si pan doktor uvědomuje, kolik nezpracovatelné chemie to v jejich organismu představuje. Oni v klidu vysvětlují, že pět léků mají od jednoho doktora, dalších pět od paní doktorky a tři od pana primáře apod.
„A to, že máte tolik léků ví váš obvoďák?“
„Ne. Některé léky mám od známých lékařů a jiné ze zahraničí atd., atd.“
Problém tebedestrukce je řešitelný dvěmi způsoby.
V průběhu péče o klienty je učíme, aby si uměli sami poradit se svým rozhodováním pomocí jednoho až dvou způsobů z pěti nabídnutých forem komunikace se svou „psyché“. Aby své nitro - svoji duši, své podvědomí posadili konečně na trůn místo ega. Ona rozhodne o svém těle naprosto přesně a zodpovědně.
Mezitím (což trvá jeden až tři měsíce) jim sami radíme, aby po určitém čase na cestě zdraví hledání šli k lékaři, jenž jim léky předepsal, aby zkontroloval (na základě užívání glukanových přípravků a naší psychoterapie), jestli už mají některé ubrat, nebo vysadit. Ve většině případů lékař skutečně zjistí zlepšení zdravotního stavu a léky buď ubere, nebo vysadí.
Po třech měsících si sám klient umí poradit zásluhou psychoanalýzy, kterou ho učíme, co s dalšími léky, aby organismus nemusel bojovat s jejich negativními vedlejšími účinky.
Lidem chybí přesné informace o tom, co se děje nejenom v medicínou měřitelném organismu, ale i v tom neměřitelném, tedy v energetickém systému, a zejména, co se děje v duchovním rozměru klienta. Je jasné, že když lékař i v té nejlepší víře, že je to správné a dělá to dobře podle toho, jak se to naučil, a podle svých zkušeností předepíše pacientovi lék, který pacient nechce, protože mu je z něho špatně a bojí se to autoritě sedící před ním říci, tak lék, který lékař předepisuje s úmyslem pozitivním anebo cíleným, stejně působit nebude.
Vnitřní odmítnutí je totiž rozhodující a je nadřazené vnějšímu jednání člověka.
Je to ověřená pravda na základě zákona síly myšlenky.
Síla myšlenky je mnohem účinnější než vnější přetvářka. Když člověk přijme lék z falešné ohleduplnosti a jeho nitro s tím nesouhlasí a podvědomě mu říká, aby si ještě více neuškodil, tak lék působí nejenom jako placebo, ale především jako přebytečná chemie v orgánech.
Snaha lékařů za každou cenu zachraňovat je často závislá na rozhodnutí člověka, na jeho schopnostech přijmout, nebo nepřijmout pomoc.
Není neobvyklé násilí a různé negativní reakce pacientů, kteří odmítají pomoc od třeba přivolané záchranné služby.
To znamená, že pokud nás někdo o pomoc pokorně a upřímně nepožádá, je naše snažení vůči němu většinou neúčinné a destruující. Člověk musí stejně tak vnitřně jako i navenek pomoc chtít, jinak je cílená činnost tebedestruktivní. A jak se říká „každý dobrý skutek je po zásluze potrestán“.
Orientaci na léčbu - „snadné řešení“ - můžeme pozorovat na všech úrovních lékařské komunity, včetně profesionálních společností, vzdělávacích institucí a výzkumných zařízení. Tak například Americké lékařské kolegium pro nás internisty představuje jakousi matku církev. Je to specializovaná společnost, která vydává náš hlavní časopis, sponzoruje důležitá setkání a dodává nám společenské prestiže. Před několika lety se Kolegium dotazovalo všech členů, jakým tématům pro postgraduální doškolovací kurzy dávají přednost. Preventivní medicína skončila na posledním místě.
Dr. Bortz ví, o čem mluví, a věřte, že v ostatních vyspělých zemích je situace velice podobná.
Nikoho nezajímá to, co se ho přímo nedotýká, z čeho nemá evidentní prospěch, a když, tak jen povrchně anebo zištně z jiných důvodů.
Nás tato problematika zajímá s cílem vysvětlovat lidem, že člověk je tvor, který se nejdříve musí stát tím, čím má být, tedy komplexní, či chcete-li, kompletní bytostí, vědomou součástí Univerza a platnou součástí „obyvatel“ celého Vesmíru, jako vyšší formy civilizace, jenž nemá hranic daných planetou ani galaxií.
Každým lékem a každým zásahem do organismu se od sebe vzdalujeme.
Každé neštěstí či tragedie končící v ordinaci anebo v nemocnici je projev neschopnosti nedokonalé lidské bytosti být na správném místě ve správný čas.
Je to neschopnost poznat sebe sama, vědět, co si mohu dovolit udělat tak, abych udělal co nejméně chyb. Nejlépe žádnou. I to je prevence.
Medicína sice lidem často zachraňuje životy, ale taky prodlužuje agonii, ve které člověk čeká na smrt.
Dr Bortz říká: Lékaři jsou tak dobří, jak dobré mají vzdělání, ale lékařské fakulty kladou malý důraz na výživu a doslova žádný na cvičení a spánek.
Mezery pochopitelně zaplnila stínová falanga „zdravotních rádců“. Tito bdělí opatrovníci si pro sebe uzurpovali roli, která právem náleží lékařskému stavu, protože ten si problematiky vůbec nevšímal. Ale lékařská profese, a já s ní, nepřivítala tento vpád zrovna velkoryse. Podle některých nadšenců je za tím spiknutí „medicíny“, která se snaží zabránit jedincům obdařeným skutečnou vizí a dobrými úmysly, aby nás spasili. To je samozřejmě nesmysl.
Všechna činnost kromě hlubokého sebepoznávání, jež by měla člověka vést, nebo měnit, je životu nebezpečná.
Prevence patří k životu jako drnčení telefonu k záchranné či hasičské stanici. Neslyšet ho, tak by mohlo jít o životy i o jiné hodnoty.
Prevence není přepych, ale životní podmínka.
Prevence je jako semafor i jako pravdivá zpráva o počasí či lavinovém nebezpečí. A přece je klasické medicíně cizí, člověku vzdálená a lidstvu připadá zbytečná, protože na ni není ještě ten správný čas.
Prevenci chybí důkaz, jenž by jí předcházel, aby lidé uvěřili. Stejně tak, jak lidem chybí víra, schází jim i cit pro prevenci.
Dr. Bortz nemá o prevenci optimistické smýšlení, protože na každém kroku mu ho sráží do propasti zapomenutí tvrdá realita.
Vždy, když přednáším o problémech prevence, rád vyprávím příběh o jednom ospalém městečku na úpatí západních hor.Je tak malé, že když se jdete dát ostříhat, je to menší společenská událost. Když mají v cukrárně novou zmrzlinu, všichni to hned vědí. A hlídací psi na hlavní třídě můžou klidně celou noc spát. Komunitě slouží maličká nemocnice, kde se ošetřují občasné úrazy při zemědělských pracích, nebo se vzácně rodí děti.
A pak, zčistajasna přišla ta zpráva. Federální vláda chce kolem jejich města vést novou mezistátní dálnici. Do městečka se nahrnuli inženýři, zeměměřiči a osádky buldozerů a za pár měsíců se osmiproudá betonová stuha táhla od východu těsně kolem našeho městečka a běžela dál na západ.
Otevření dálnice oslavili mohutným večírkem jako na 4. července. Starosta přestřihl stuhu a místní obyvatelé běželi k autům, aby se svezli po nové silnici. Úžasné dílo! Ale hned v první noc nějací novomanželé na svatební cestě sjeli v ostré zatáčce ze silnice. Když je dopravili do nemocnice, byli už skoro mrtví. Ze sousedního města přijeli lékaři a sestry na výpomoc. Příštího dne v téže zatáčce havarovala další dvě auta a jeden trailer. Oběti nehod museli být uloženy v hale, protože nemocniční pokoje nestačily. V následujícím týdnu se tu převrátil autobus se čtyřiceti cestujícími. Správa nemocnice svolala mimořádnou schůzi, aby projednala žádost o povolení mimořádné emise obligací, aby bylo možné financovat rozšíření nemocnice. Zanedlouho bylo vybudováno nové křídlo s dobře vybavenou jednotkou intenzivní péče a vysoce výkonnými scannery. Personál byl rozšířen o neurochirurgy a ortopedy. Nemocnice zajistila průmyslový růst městečka.
Několik měsíců po otevření dálnice vzal starosta svého syna na projížďku. „Není to skvělé, taková krásná rovná silnice? Stála sice sto miliónů, ale za to se teď dostaneme do hlavního města našeho státu za tři čtvrtě hodiny. Jediná tragedie je to, co se stává v téhle zatáčce. Od otevření dálnice jsme tu měli 54 nehod, při kterých zemřelo 23 lidí a 212 bylo zraněno. Naše nemocnice to jen těžko zvládá“.
Syn se nechápavě zamračil a zeptal se: „Tak proč sem nedáte zábradlí?“
Zjevné věci jsou zjevné, jen když máme dostatečný odstup.
Každé rozhodnutí je ovlivněno úhlem pohledu, souvislostmi a schopností vidět za hranici svých dosavadních zkušeností.
Rozhodnutí předchází připuštění a tomu předchází víra - tedy stav mysli, jenž hledá paprsek ukazující ten správný směr.
Lidé věří ve slunce, v jeho životadárnou sílu, i když na slunci ještě nikdy nikdo nebyl. Cítíme jeho paprsky, vidíme jeho světlo, a i když se na noc „ztratí“, věříme, že ráno opět vyjde.
Víra je i to, s čím ráno otevíráme oči, ale i to, s čím usínáme, protože věříme v život.
Proč nevěříme v jeho ochranu? Proč denně nebudujeme svoji ochranu, bez které onemocníme a stáváme se zranitelnými na těle i na duši, bez které umíráme?
Je to záměr anebo nedbalost, či pohodlnost? Může to být i určitý druh adrenalinového sportu, nebo cílená sebetrýzeň, aby život nebyl tak nudný.
Život máme přece jenom jeden. To, čemu se říká, že žije člověk i po smrti (posmrtný život), je existence duše zemřelého člověka, jež se pak „přilepí“ na jiný energetický systém a otravuje ho až do jeho smrti, aby pak s jeho duší, tedy obě otravovaly někoho jiného.
Čím ho budou ty duše otravovat?
Přece tím, čím otravují i vás, když máte různé nevysvětlitelné stavy - tzv. psychospirituální krize. Tyto stavy je možné pozorovat ve vypjatých stresových situacích, nebo v úmyslné regresi.
Existuje i účinná forma prevence před těmito nepříjemnými duchovními stavy.
Prevence je nejlevnější a nejúčinnější „lék“ proti všem formám disharmonie.
Člověk na cestě sebepoznávání si ho umí dokonale naordinovat sám, bez vzdělaných odborníků, kteří se přiživují na neštěstích a nemocech jiných.
Dr. Bortz říká:“Platit za nemoc místo za zdraví je anomálie. Je to, jako bychom kupovali hasicí přístroje místo detektorů kouře. Jediným východiskem z této nenormální situace by bylo přijmout starý čínský způsob financování zdravotnictví, podle něhož platíte svému lékaři, jen když jste zdravý. Když onemocníte, jde to na doktorův účet. Takovou strategií zainteresujete lékaře na vašem úsilí zachovat si zdraví, místo abyste ho povzbuzovali, aby vás udržoval v nemoci. Organizace pro udržování zdraví (HMO – Health Maintenance Organisation) je náš americký způsob jak uplatnit tuto čínskou zásadu. Naše klinika v Palo Alto má několik plánů na udržování zdraví, přičemž asi čtvrtina našich pacientů přijala systém předplatného. To znamená, že platí stanovenou roční částku výměnou za lékařské služby „dle potřeby“.
„Plaťte, když jste zdraví, když jste nemocní, neplaťte nic“. Jsem přesvědčen, že na mé klinice se všem pacientům dostává stejného zacházení bez ohledu na to, jakým systémem platí. Všichni mají stejné diagnostické a terapeutické možnosti bez ohledu na finanční stránku věci. Teoretickým základem systému udržování zdraví je však předpoklad, že lékaři sice preventivně ošetřují všechny pacienty, ale přece jenom budou prevenci více zdůrazňovat u klientů s předplatným. Konec konců když pacient v systému HMO onemocní, jde lékaři o skutečné peníze z jeho kapsy. Mé hodnocení je, že zatím nepraktikujeme správnou preventivní medicínu na nikom.“
Lékaři pečující o lidi v důchodovém věku by měli mít tu nejjednodušší a nejpříjemnější práci, protože stáří by mělo být plné nejrozumnějších úvah i v oblasti péče o vlastní zdraví. Jenomže realita je taková, že stáří se dá prožít, nebo protrpět. Ale kdyby byla prevence na prvním místě pomyslného žebříčku hodnot týkajících se zdraví, tak by staří lidé mohli být bezproblémoví „pacienti“. Opak je ale pravdou.
Prevence je na posledním stupínku a většina lidí má strach ze stáří, když vidí v televizi, nebo na vlastní oči plné nemocnice či tzv. hospice.
Stáří nemusí být nedůstojné žití, když mu dokážeme předejít.
Chybí systém, kde by se za prevenci platilo lékařům více než za nemoci. Zatím je to naopak. Proto jsou nemocní lidé pro medicínu a farmaceutický průmysl lukrativnější než zdraví.
Zdraví znamená celek, nenarušenost. Kdyby byli všichni nenarušeni nemocemi, co by pak spravovali lékaři v nemocnicích?
Bohužel i prevence jako nejlevnější lék je záležitostí ekonomického marasmu. Nevynáší. A to je pro „správkárny zdraví“ neefektivní.
Co se stalo s tezí, že každý jedinec má být ekonomicky i fyzicky zodpovědný za své jednání? , ptá se Dr. Bortz.
Pojišťovny se snaží postupně prosazovat toto přesvědčení podporou zdravých návyků a naopak nepodporováním nezdravého způsobu života. V Kalifornii se například záchrana života považuje za službu veřejnosti, ale dokonce i záchranné týmy si už začínají účtovat výlohy. Také pojistky na auta jsou u řidičů mladších dvaceti let vyšší. A nejvyšší soud právě rozhodl, že organizace válečných veteránů správně usoudila, že alkoholismus je spíše akt osobního rozhodnutí než nemoc. Jsem přesvědčen, že všichni lidé by měli být pobízeni k tomu, aby pečovali o své zdraví. Je to konec konců to nejcennější, co máme.
Příčin, proč prevence není na seznamu problémů dne, je, jak se říká, hodně. Ale jednou z těch nejvýraznějších je, jak říká Dr. Bortz, tzv. fatalismus.
„Hernajs, doktore, už v tom jedu šedesát let, teď už je pozdě zkoušet něco změnit“. Čím jsme mladší, tím vzdálenější se nám zdá vyhlídka na smrt. Čím jsme starší, tím zbytečnější nám připadá pokus něco s tím udělat. Ale to je omyl. Nikdy není pozdě začít. Regenerační schopnost života je jedním z jeho divů, každý z nás se může zlepšit, je jedno, kolik mu je let či jak je zchátralý. Fatalismus je blízký příbuzný deprese, a když říkáme, že se nedá nic dělat, přičiňujeme se o to, aby to byla pravda. Lékaři bohužel často sdílejí filozofii s heslem „stejně už je příliš pozdě“. Nesčetné studie dokazují, že se staršími osobami se zachází jinak než s mladými. Do jisté míry je to správné a moudré, ale jen tam, kde fakta ospravedlňují odlišný přístup. Stáří by nemělo být zástupným pojmem pro selhání a nedostatečnou kvalitu života. Věk by měl být jen velmi zřídka rozhodujícím kritériem. Dobře to vystihuje jeden starý vtip.
Jake: „Doktore, povězte, proč mě bolí pravé koleno, co myslíte?“
Doktor: „Víš, Jake, nesmíš zapomínat, že tvému kolenu je osmdesát pět let“.
Jake:“To je fakt, ale moje druhé koleno je stejně staré a je v pořádku“.
Stáří je pohodlná výmluva. Starého psa lze naučit nové kousky. Nikdy není příliš pozdě myslet na své zdraví a chovat se podle toho. Investovat zájem a péči vždycky stojí za to. Protože stát se cynikem, to znamená přivolávat zoufalství a předčasné chátrání.
Nikdy není pozdě. Leda že už není co zachraňovat.
Říká se, že člověk je tak starý, jak se sám cítí. Tedy jaké má reakce, jaké má city, ale nesmíme si je plést s pocity.
Pocit je vjem ega - mozku. Cit je vjem duše.
Pokud je někdo duševně v pořádku a má tělesnou disharmonii, je víc než jisté, že ji může na cestě sebepoznávání řešit.
Kdo je duševně v nepořádku, tedy trpí střetem protichůdných informací nitra a vnějšku (a to je 94% lidí), má jistotu, že dokáže tak dlouho prodlužovat agonii přetrvávajících disharmonií těla, dokud mu bude fungovat minimálně 19 procent kapacity přirozené buněčné soustavy. To znamená do smrti. Je to podmíněno tím, jak často bude z cesty svého poslání vybočovat do pomyslného minového pole zkratkami, jež vedou proti němu samotnému.
Je to neschopnost být ve správnou chvíli na správném místě a dělat tu správnou věc se správnými lidmi.
Chtělo by to vědět vše potřebné o své duševní i tělesné kondici, o sobě samém.
Nenechat se manipulovat ani tím nejvzdělanějším vzdělancem, protože on nezná o vás víc než vy a o sobě neví ani tolik, co víte teď vy, když čtete tyto řádky.
Když máte pocit, že jste zdraví, je to jenom podlézání vašeho ega, které je schopné vám nalhávat jedno, ale zítra tvrdit pravý opak.
Dr. Bortz o lékařských preventivních prohlídkách říká: Klasická tělesná prohlídka hodnotí pacienta stupnicí nula až mínus deset. Nejlepší ohodnocení, jaké může pacient očekávat, je nula, to znamená, že nebylo shledáno nic negativního. Lékař tím ale pacientovi neříká: „Jste zdravý“. Spíše tím chce říci „nezjistil jsem nic závažného“. A vy žijete v domnění, že jste v pořádku. Ale skutečnost může být i jiná. Naším cílem by neměla být nula. Potřebujete sestavit opačný řebříček - nikoli od nuly do mínus deseti, ale od nuly do plus deseti. Nezjišťovat, jak jste nemocní, nýbrž jak jste zdraví. V současném systému lékař hledá jen nemoc, a tak můžete dostat nulu (nic špatného nezjištěno), a přece můžete na druhý den onemocnět. Pokud máte na svém fyzickém „bankovním“ účtu dvacet až třicet procent maxima, stačí jen další mírný deficit, abyste „rozbili bank“. Obvyklá tělesná prohlídka hledá nemoci, nezjišťuje vaše funkční rezervy.
Nemoc je předmětem zájmu, protože znamená peníze.
Přijít za lékařem či léčitelem až když je nemoc zjevná, to je jako přijít na hasičskou stanici a nahlásit, že vám shořel dům. Oni mohou maximálně začít šetřit důvod požáru, ale stejně vás pošlou na pojišťovnu, tam se totiž nahlašují vzniklé škody. To má ale význam pouze tehdy, když jste pojištěný.
Jediná pojistka, která funguje při možném onemocnění, je dokonalá prevence.
Vědět jak neonemocnět!!!
Jestli onemocníte, lékaři vám podle symptomů a podle zkušeností s jinými pacienty naordinují léky či zákrok, a jestliže se nedostaví pozitivní změna, tak jak u jiných, naordinují vám další léky, nebo jiný zákrok. Po novém neúspěchu to pokračuje bez toho, že by někdo zkoumal, kde všude a jak se ve vašem organismu omylem využívané léky negativně projevují.
Až později se objeví jako úplně „nová“ choroba, jež je daleko zjevnější než ta původní. Pak lékaři naordinují léky podle zkušenosti s jinými pacienty a nemoc se podaří utlumit. To ale nemůže být nikdy úplně stejné, protože každý člověk je originální. „Heuréka“, zvolají lékaři, ono to nebylo to, co jsme předpokládali, to bylo něco úplně jiného, ale teď jsme se strefili.
Není nad to, když má člověk o sobě maximum objektivních informací. Pozná ještě před požárem, že se na něj něco chystá.
Pak stačí, obrazně řečeno, hrníček vody a tlející jiskérku zalijete jako květináč. Je po všem. Neonemocníte, protože víte, jak objevit příčinu dříve než začne propukat v problém.
Spousta lidí jedná tak, jakoby chtěla prožít nemoci, aby pak mohla oslavovat návrat ke zdraví.
Tak, jako jsou k požáru potřebné dvě věci - oheň a to, co bude hořet, tak i k nemoci jsou potřební dva. Člověk, jehož nemoc objímá, a negativní energie v „99“ podobách.
Mít tak stoprocentní pozitivní ochranu a schopnosti „předvídat“, ale pouze za předpokladu, že se člověk „zná“, to by 99% negativních energií nemělo šanci.
Je to jako s imunitním systémem. Když je o 1% silnější než viry, bakterie a infekce - nemoc nepropukne a vy máte šanci na prevenci.
Nepromarněte ji!